Malý ježeček, je mu 14 dní, v té době se malým ježkům otevírají oči, poprvé vidí a slyší.

O několik dnů později vypadá už jako dospělý,přesto je ale tak malý, že se vejde na polévkovou lžíci.

Na první průzkumné výpravy se vydávají malí ježci již v prvním měsíci svého života. Od mámy se nevzdalují daleko, většinou jsou v těsném doteku a dorozumívají se tichým štěbetáním nebo pofrkáváním.

Na našem území se potkávají oba druhy ježků, kteří u nás žijí. Západní i východní. Vzájemně se mezi sebou někdy kříží a rodí se ježci, kteří mají znaky obou druhů. Máma na obrázku vlevo je typický východní ježek, její potomek představuje pěknou ukázku ježka západního, s výraznými skvrnami kolem očí, které připomínají brýle. Po mámě zdědil bodlinky, západní je mají hladce učesané a také mají kratší čumáčky. O svoje děti se se ježčí tátové nestarají.

Ježčí mámy se pečlivě starají o svá mláďata a dovedou je i bránit. Jeden z poznávacích znaků východních ježků jsou delší čumáčky.

Malí ježci jsou velmi zvědaví. Jednou zabloudili a nemohli najít mámu. Byli už moc unaveni, jednoho z nich tak bolely nožky, že si musel odpočinout. Máma je ale brzo našla a radostně se vydali na cestu domů.

Pohádkoví ježci jsou často kresleni s jablky. Jsou to ale jen pohádky, opravdoví ježci jablka nejedí, snad když najdou nějaké spadené a měkké, ochutnají, aby měli také nějaké vitaminy. Dají přednost červíkům nebo žížale.

Ježci jsou přátelští tvorové, s malými psy a kočkami se dobře snášejí, velcí psi jim

dovedou ublížit, i zabít.

Na podzim mají ježci hodně práce. Musí nalovit mnohem více hmyzí potravy než v létě,

aby se jim na zádech pod kůží vytvořila silná vrstva tuku, která jim umožní překonat dlouhou zimu. Celou ji prospí.

Potřebují přibrat na váze, malí ježci by měli vážit alespoň 400 gramů, čím více, tím lépe.

Ježci se probouzejí většinou v dubnu, někdy je ale teplé sluníčko vytáhne

z pelíšku už v březnu, kdy je místy ještě sníh.

Ježci narození vloni, jaro ještě nezažili. Proto ten velký údiv nad tou krásou.

autor fot. treser@volny.cz

Bobinka, vděčný pejsek z útulku. Proti ježkům nic nemá, bývají spolu i kamarádi. Jednou jsme na zahradě s její pomocí našli malé ježky, sirotky. Nedávno měla štěňata a s pochopením se malých ježků ujala.

Uhlídat tak malé ježky, utíkáče, to byla práce.

Ještě se chtějí vyfotografovat, než odejdou do světa.

Šťastnou cestu. ______________________________________________________________________________________________________

Z publikace JEŽCI, O čertíkovi.

Když na jaře odcházejí do světa původně malí ježci, skoro na každého zůstává nějaká vzpomínka. Třeba Čertík. Tak černý ježek se málokdy vidí. Z tlamičky mu svítily jen malinké bílé zoubky. I znak východního ježka, bílý flíček na prsou, i ten byl černý. Byl drobný, stále v pohybu, ani neměl čas se pořádně nažrat. Použil jsem na něho ježčí životabudič, moučného červa. Neznal ho, když jsem mu jej v pinzetě nabízel, neměl zájem. Až když jsem mu ho skoro násilím dal do tlamičky, začal ho převalovat na jazyku a spolkl. Probral se a čekal na dalšího. Jakmile později uviděl pinzetu s červíkem, nemohl se dočkat a vyskakoval si pro červíka až 10 cm vysoko. Později už byla pinzeta zbytečná. Až v přírodě najde nějakého červíka, hned bude vědět, co s ním.

NA FOTOGRAFII JE SE SVÝM BRÁŠKOU.